close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Dalajlama: V důsledku nedokonalosti světa jsme my všichni nedokonalí.

Příběh jednoho obrazu

26. května 2008 v 11:13 | Andrea
Patnáct.… pomalu ale jistě se vymaňuji ze svých nekonečných depresí… obepínají mě naprosto pevně, studenými kovovými pažemi mi brání v pohybu ale já přesto dál do úmoru tančím… S vědomím,že mi to nejde…s vědomím že se to neumím s vědomím, že když polevím….umřu.
Na prádelní šňůře opatřené těmi nejlevnějšími umělohmotnými kolíky se v teplém letním vzduchu vlní Patnáct metrů dlouhé černé plátno prožrané od molů se spoustou skvrn po zaschlé krvi…
Držím se balkónových mříží bledá a hubená jako vězeň, který několik let neviděl slunce. Vězeň, jehož největším přáním je dostat se tou malou mezerou ven….Někdo už zase vypral prádlo…zřejmě aby smazal stopy….ale jakási nepochopená chaotická osobnost naházela do skříně špinavé černé svetry místo aby je odnesla do pračky. jakoby tušila, že když je jednou vypere přestanou hřát… ztratí svou autentičnost.
Vytratí se z nich palčivá vůně kterou znají jen ti, malí, schoulení v rozích panelových domů, v koutcích pokojů s bílými stěnami. Vůně rozbitého rtu… vůně otisku na tváři… vůně ranní krve odkapávající v nepravidelných intervalech do bílého spolužákova kapesníku... Důkaz. Vůně slz
Všechno bude dobrý….jsem s tebou, jsme s tebou… Nepotřebuješ ještě jeden ? Tisíc…. ani jeden mě nespasí.
A dnes zase. Jsem bílé malířské plátno. Malíř s ledovým pohledem zvířete po mě kreslí modrou temperou. Po čase pečlivé tahy štětce změní barvu. Fialová…červená… žlutá….
Skoro jako duha, která se zrcadlí na mém polámaném těle,když se skláním z okna abych se dotkla chodníku zmáčeného letním deštěm. Stejně jako ta uvadající čínská třešeň, které někdo zlámal větve aby si sebou odnesl krásu růžových květů. Proč ? Aby je pak na druhý den vyhodil do odpadkového koše.
K vylízaným kelímkům od levných jogurtů.Obalům od taveného sýru který si nosím do školy. Každý den. Modro stříbřitý obal nechutně ulepeného sýru který namažu příborovým nožem na chleba za 25,50. Ještě, že ON nejí maminčiny svačiny.Dárce kapesníků, Dárce svačin.
Maminka. Asi nějaká dobrá víla kterou neznám…. Z pohádkové říše kde můžu usnout a spát aniž by mě někdo v noci vytáhl z postele a vyčítal mi proč žiju. Proč ? Já nevím. Prostě jsem jednoho dne přišla na svět. Bohužel jsem se v té kalné plodové vodě neutopila. Já vím, je to moje chyba. A Přísahám , dobrá vílo, příště už se to nestane.
Ale ještě předtím se ti musím s něčím důležitým svěřit… Dnes zmizel můj cvičební úbor. Odešel s někým úplně jiným. Dnes se schoval a já ho nenašla….
Dnes si malíř přivedl komplice a čínská třešeň pod mým oknem uschla úplně.Tiše. Bez rozlučky. Vzdala svůj boj se smrtí a všichni dělali jako by se nic nestalo. Jako by to nebyla vražda.
…. A zase prší….
Bojím se. Bojím se že neumřu. Bojím se toho že skončím jako barevný, poničený obraz pohozený v té nejodpornější zastavárně a žádný malíř mě nepochopí. Nepofouká ani jednu z mnoha modřin které se vryly tak hluboko, že je snad nic nezahojí.
Já se prostě bojím,že neexistuje nikdo, kdo by vzal do ruky štětec a vrátil mi mou čistou bílou barvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama